Vítězka světového poháru o tom, jak lezení bolí a co je na něm tak fascinujícího.
Když spolu děláme tento rozhovor, zrovna běží olympiáda v Tokiu. Představuješ si, že bys jednou také mohla být součástí téhle nejsledovanější sportovní události?
Není moc věcí, které bych si (v mé kariéře) přála více. Už delší dobu k tomu s trenérem směřujeme, a myslím, že můžu říct, že pro to dělám vše, co můžu, takže doufám, že se můj sen splní. Nejlépe už za 3 roky v Paříži.
Pro mnoho čtenářů i pro mě může být lezení pořád trošku neznámá. Přiblížíš nám v čem tento sport, co se týká závodů, spočívá?
Je to vlastně docela jednoduché. Závodní lezení rozdělujeme na obtížnost (s lanem), bouldering (malá výška, nad žíněnkou) a rychlost. Chápu, že to pro lajky může být možná trochu matoucí, hlavně kvůli letošním OH, kde se závodilo v kombinaci všech těchto tří disciplín.
Začnu tedy rychlostí - té se já vůbec nevěnuji, je to spíš taková trochu atletika. 15-ti metrová, mírně převislá stěna, na ní vedle sebe 2x stejná- standardizovaná cesta, která je stejná všude na světě. Světový rekord je kolem 5,3 sekund (ano, čtete správně). Vyhrává nejrychlejší, respektive ten, kdo neudělá chybu.
Další dvě disciplíny už mi jsou výrazně bližší. Má specializace je hlavně v lezení na obtížnost - stavěči nám postaví na závodech cesty (kvalifikace, semi, finále), které lezeme poprvé v životě. Naším úkolem je se popasovat se všemi těžkými pasážemi a vylézt co nejvýš - ideálně ´´topovat´´- cvaknout poslední expresku (jistící bod). Na tohle je limit 6 minut.
Bouldering- tedy krátké problémy do zhruba 5 metrů, nad žíněnkou, teď novodobě spíš trochu připomíná parkour. Jedná se o extrémně silové/ dynamické pohybové kroky, které si lezci před závodem také nemohou vyzkoušet a lezou je poprvé v životě.
Pojďme se teď vrátit na chvilku na začátek. Lezení – jak jsi se k němu dostala? Pořád to v našich končinách není žádný masový sport, nebo se pletu?
K lezení mě nějakým záhadným způsobem přivedli rodiče, kteří jsou ale nelezci...Prostě hledali nějaký kroužek, kde bych se vyřádila a moc jiného toho v okolí Havířova nebylo. Tak jsem začala chodit do lezeckého kroužku v Orlové. Začalo mě to hned extrémně bavit, protože se při tom cítím volně a tak nějak silně. Baví mě, jak je každá skála, cesta, boulder, nebo i krok jiný. Pořád se je co učit.
Když jsem začínala , bylo nás opravdu málo a všichni jsme se navzájem znali. V dnešní době se ale z lezení stává hodně oblíbený sport a pokaždé, když přijdu na stěnu vidím vlastně skoro jen nové lidi, což je super, jsem ráda, že se jako sport dostáváme do povědomí, vzhledem k tomu, že lezení není jen sport, ale spíš životní styl, myslím, že se z toho masovka nikdy nestane - doufám.
Co tě na lezení uchvátilo? V čem tkví ta vášeň, kdy člověk ztrácí pojem o čase a jenom je v tom šťastném napojení na to, co dělá?
Přesně tak, prostě jsem našla pohyb (nekonečnou paletu pohybů), který mě strašně očaroval. Nejvíc mě baví, že se člověk má pořád co učit, v čem se zlepšovat, zesílit... Každý lezec má své silné a slabé stránky. V něčem můžete být nejlepší a v dalším zase úplně slabčák. Nevylučuje se třeba ani, že v některých pohybech mohou být lepší holky, než kluci, i když jsou 10x silnější.
Je to krásný, ale tvrdý sport, trénink je hodně náročný. Jak časově, tak fyzicky. Ta dřina mě na tom právě baví nejvíc. Díky skalnímu lezení se také hrozně nacestujete a podíváte se na spoustu krásných míst. Řekla bych, že je to ideální kombinace.
A co je naopak na lezení těžké? Kdy si říkáš, že bys to nejradši zabalila?
Je to jak ve všech sportech - disciplína, zodpovědnost, vůle, omezování se a odpírání si. Já na to ale takhle nekoukám, zabalit jsem to nechtěla nikdy. Baví mě to tak moc, že tyhle věci neřeším a prostě to beru se vším všudy. Trénink často bolí, ať už svaly, nebo bříška prstů, často prolezené do krve. Důležité je se umět kousnout a vědět za čím si jdete. Pak je to všechno lehčí.
Kdo je tvůj trenér – a je při lezení vůbec potřeba? Není to spíš takový divoký intuitivní sport?
Jsem strašně ráda, že už přes rok je mým trenérem Petr Klofáč, díky kterému jsem se naučila pracovat intenzivně na mých slabinách a začala trénovat jinak, než do té doby. Před tím jsem měla trenérku Sašu Gendovou, která mě v mém životě dost zásadně ovlivnila, ať už šlo o lezení, nebo celkově o vše. Také mi vytvořila dost dobrý základ, na který se dá stavět.
Teď s trenérem prakticky jedeme tak, že skoro jen pracujeme na mých slabých stránkách. Občas mě trochu frustruje, když mi věci, jako dynamika, odrazy a podobně vůbec nejdou, za to jsou ale rychle vidět výsledky, ze kterých mám o to větší radost.
Myslím si, že trenér je u lezení určitě potřeba, když se mu věnujete na vrcholové úrovni. Já osobně taky potřebuju, aby mě někdo spíš trochu brzdil, donutil mě i odpočívat a byl mi oporou, což v mém trenérovi mám. Stejně tak jako v okruhu lidí, které mám kolem sebe.
Jak často trénuješ? Tvoří trénink i příprava mimo stěnu?
Trénuju většinou 2-3x denně, 5-6 dnů v týdnu. Z toho tvoří velkou část samo lezení, tak ale různé druhy posilování, kondičního cvičení, lezecké speciality, jako je campus board (dřevěné lišty na stěně, na kterých se dělají přesahy pouze rukama). Taky hodně běhám, je to taková moje meditace a vlastně mi to funguje i jako regenerace, pro hlavu a tělo. To cca 4x týdně. Neodmyslitelnou součástí tréninku je taky fyzioterapie, kompenzační cvičení a spánek.
Dnes se čím dál více mluví o tom, jak je pro sportovce důležitá psychika. Pečuješ v tomto ohledu nějak o sebe?
Psychika je v závodním lezení extrémně důležitá. Řekla bych, že 50 % výkonu je hlava, ať už je silná, nebo ne, ovlivní ho opravdu hodně. Já sama dost vizualizuju - představuju si různé scénáře závodu, cesty, mé reakce na problém. Už týdny před závody a to mi dost pomáhá. Také jsem teď začala navštěvovat sportovní psycholožku. Ráda trávím čas sama, ať už u běhu, nebo na procházce. V přírodě s naším pejskem, nebo mým přítelem. Snažím se najít si čas na rodinu, i když ho je málo.
Nedávno jsem poslouchala rozhovor s fleretistou Alexandrem Choupenitchem, který získal na olympiádě medaili. A říkal, že jeho sport se velice rozvíjí a že styl, který se praktikoval před lety, by dnes neměl šanci na úspěch. Je něco takového jako „styl lezení“ i v lezení?
Lezení se v posledních 5 letech extrémně posunulo. Řekla bych, že až mílovými kroky a pod to, co zmínil Alexandr u šermu, bych se podepsala i u lezení. Jde o spousty skoků, koordinací, cesty a bouldery jsou teď hodně na tělo, nejen na prsty, jak tomu bylo ještě před pár před lety.
Jak vypadá světová špička? Jsou tam stále stejná jména, nebo je tam naopak velká konkurence?
Světová špička je extrémně silná a mým snem je do ní patřit. V holkách už dlouhodobě kraluje Janja Garnbret, slovinská lezkyně, která je oproti nám “normálním holkám” úplně z jiného vesmíru. Řekla bych, že ve finále se většinou pohybují třeba čtyři stabilní jména a zbytek se pokaždé mění. U chlapů podobně, když mluvíme o lezení s lanem. V boulderingu, kde je to hlavně o tom, jak komu co sedne, je to ještě úplně jinak - klidně se může stát, že vítěz minulého svěťáku na dalším závodě nepostoupí ani do semifinále.
Co tedy vlastně rozhoduje o vítězství?
Rozhoduje celková fyzická připravenost a silná hlava. Nenechat se vykolejit a pokusit se předvést svoje maximum, což se ne vždy povede.
Rozhodují většinou drobné detaily a hlava, protože na svěťáky jezdí jen perfektně připravení lezci. Myslím si, že by se veřejnost hodně divila, kolik závodníků je, startuje nás většinou kolem 70 mezi ženami, v mužích nastoupí klidně 100 borců.
Můžeme se teď trochu posunout a nakouknout i do tvého života mimo stěnu? Mnoha lidem může připadat jako sen, jen tak si lézt po stěnách, tvůj Instagram vypadá báječně. Je jasné, že ne vždy je všechno tak růžové. Můžeš lidi inspirovat, jak si to uspořádat, aby i oni dokázali jít za svým snem? Co děláš mimo stěnu?
Není všechno zlato, co se třpytí. Samozřejmě mám i špatné dny, kdy se cítím psychicky na dně. Jsem bohužel trošku labilní, takže mě některé věci, například škola (jsem na VŠ, studuji na osobního trenéra), dokážou dost rozhodit. Na to mi právě pomáhá pohyb, jako je běh a taky to, když mám vše zorganizované - jsem myslím trochu puntičkář. Plánování je pro mě důležité, protože bych jinak nic nestihla. Většinou mám naplánované celé dny - hodinu od hodiny, pak jen odškrtávám věci ze svého seznamu.
Protože jsme v Lifefoodu, tak nemůžeme nezabrousit do výživy. Když člověk chodí přírodou a hledá skálu, je každý gram na zádech důležitý. Na stěně je zase důležitá síla, mrštnost. To vše klade nároky na opravdu kvalitní plnohodnotnou výživu. Můžeš se s námi podělit o to, jak se stravuješ?
V našem sportu je extrémně důležité si hlídat váhu. Co jsem začala hodně běhat, nemusím to až tak moc řešit, i když řeším. Jím dost zdravě, ale třeba každý večer si dávám hořkou čokoládu, nebo nějakou sladkost. S tím, kolik toho odtrénuju si to snad můžu dovolit. Mám hrozně ráda saláty večer, přes den jsem spíš na cukru, protože do sebe mezi tréninky nic moc velkého nenatlačím. Proto jsou hlavně Lifebary mojí každodenní záchranou.
To moc rádi slyšíme, děkujeme! A na závěr – co tě v nejbližší době čeká, na co se těšíš a kde ti můžeme držet palce?
Momentálně se připravuju na můj hlavní letošní cíl sezony, což je MS v Moskvě. Odlétám za měsíc. Před tím se ještě budu účastnit Rock Masteru v italském Arcu, ale hlavně trénovat. Na podzim mě pak čekají MČR v boulderingu a lezení na obtížnost, také pak snad i zasloužené skalní lezení a následný odpočinek.
Úspěchy, kterých si Eliška cení
- vítězství Světového poháru v Briançonu, (Fra, červenec 2021)
- 2.místo na ME v lezení na obtížnost Moskva (říjen 2020)
- 3. místo v olympijské kombinaci, Moskva (říjen 2020)
- vítězství EP juniorů 2020
- + několikanásobná mistryně ČR v lezení na obtížnost a v boulderingu
- + skalní přelezy- Pal Norte 8c+ (Margalef, Španělsko) a dalších 6 cest obtížnosti 8c
Sledujte Eliščin Instagram
A pro doporučované Lifebarky z ovoce a oříšků si můžete skočit sem.
